Co je Bodyguard Combat Art?


     Než začnete číst tuto stránku, tak "vyprázdněte svůj šálek čaje, abyste mohli ochutnat toho mého", jak se rád vyjadřoval velký průkopník a mistr bojových umění Bruce Lee. Pokud budete plní až po okraj informací o "módních" stylech boje a informací z doslechu typu "kamarád mého známého říkal...", bude toho ve vás nahromaděného tolik, že cokoli nového jen přeteče přes okraj vašeho šálku. Zkuste tedy nyní vyprázdnit svou mysl a ochutnat trochu jiného čaje. Možná vám zachutná!

      Sebeobrana, to je schopnost zlepšit své základní tělesné reakce a ubránit se útoku, násilí, šikaně, obtěžování a pod ... v krajních situacích reálného života.  Není to trénink bojového sportu, není to výuka náročného tradičního bojového stylu. Není to ani příprava profesionálů - například pro vojenské speciální jednotky. Liší se vše - situace, motivace i soupeř. V sebeobraně se musíte ubránit silnějšímu násilníkovi, který si volí místo, čas i způsob svého útoku a nemá potřebu vám o tom předem říkat.

     Možná si říkáte, že čím účinnější techniku obrany zvolíte, tím lépe. To by ale platilo pouze v případě, že nebudete následně nuceni čelit následkům celé situace. Pokud chce v hospodě opilý mladík políbit dívku a ta jej v sebeobraně probodne nožem, nebo mu kopem mezi nohy rozdrtí varlata a mladík zemře, bude mít dívka velmi vážné právní problémy a pravděpodobně i čeká i pár let vězení.  Pokud ji ale budou v noci po ulici pronásledovat neznámí muži a budou mít sami v ruce nůž, nebo kus trubky, bude muset pravděpodobně bojovat o holý život - poté, co bude asi vícekrát znásilněna. Tady bude jakákoli obrana zcela adekvátní, i kdyby měla být smrtící.

     Jsou styly, školy a systémy bojových umění, bojových sportů a speciálního armádního výcviku. Vše vzniklo z nějaké konkrétní příčiny, je určeno konkrétním lidem a konkrétnímu účel a tomu je také přizpůsobeno. V minulosti různých národů, dokud vše nepřevzaly střelné zbraně, kulomety, děla, tanky a dnes počítačově řízené zbraně, rakety .... bylo pěstováno umění válčit - holýma rukama i chladnýma zbraněma - sečnýma (meč, šavle, mačeta ....) , bodnýma (dýka, kopí, rapír ....) a výmetnýma (prak, luk a šíly, kuše ....). Toto umění rozhodovalo o přežití nejen jednotlivců, ale i celých armád a tím i celých států. Proto bylo válečné umění střeženo, hájeno a předáváno ve velmi uzavřených školách. Od starého Egypta, Řecka, Říma přes středověké šermířské školy až k období obou světových válek. Obdobný vývoj měla Asie, ať už to byla Čína, Japonsko, Korea, Mongolsko, Barma, Thajsko, Vietnam a pod ... Stejné válečné školy bychom v historii našli i v Rusku, nebo třeba u starých civilizací Jižní Ameriky (Mayové, Inkové, Aztékové, Toltékové, Olmékové a další ...). Tyto školy a styly byly středobojem světa všech válečnéků a bojových kast až do okamžiku, kdy palnou zbraní mohl jakýkoli prostý voják po pár dnech výcviku na dálku zabít jakéhokoli mistra bojových škol. Až tehdy tradiční výuka ztratila smysl. Bojové školy po celém světě na tuto situaci reagovaly různě. Většina z nich se zaměřila na sportovní využití, nebo na výcvik armádního boje zblízka pro speciální jednotky, které operovaly v zázemí a boj muže proti muži byl nutnou součástí jejich akcí - a tedy i výcviku. Speciální situace byla v Japonsku, kdy si vláda po prohrané druhé světové válce uvědomila, že se svou uzavřeností a podřízeností samurajskému kodexu válečné šlechty nemůže Japonsko vstoupit mezi jiné národy světa a zaniklo by. Proto se pod vedením osvíceným osobností válečných škol měnil přístup "jutsu" (válečné umění zabíjení) na přístup "Do" (vnitřní cesta k sebedokonalosti a vyváženosti pomocí mírového trénování původně bojových technik). Tak se Ju-jutsu změnilo na Judo, Aiki-jutsu na Aikido, Ken-jutsu na Kendo a podobně.

     Existovaly také skryté školy obrany, které byly trénovány neveřejně, jako obrana zotročeného obyvatelstva před jejich utiskovateli. Tak se například na Okinawě, ostrově poblíž Japonska, který okupovali samurajové a původnímu obyvatelstvu nebylo dovoleno vlastnit jakékoli zbraně, vyvinulo Karate, které dovedlo k dokonalosti umění úderu prázdnou rukou, stejně jako umění požít předměty denní potřeby k obraně - tak vznikla dnešní tonfa, nunchaku, sai a jiné zbraně, vyvinuté z cepů na mlácení obilí, z rukojetí k mlýnským kamenům, z vidlí na seno a pod ....  V jiné časti světa, v Brazílii, zase černošští otroci vyvinuli bojový styl Capoeira a maskovali její výuku za obřadní domorodé tance.

      V Číně zase existovaly velmi uzavřené školy Wushu, spojené s praktikováním budhismu, nebo shintoismu - s meditacemi a trénováním těla, aby dlouhé hodiny meditací vydrželo. Umění bojových technk Wushu (dnes na západě nesprávně nazývaných KungFu) bylo přineseno jako součást šíření budhismu z Indie a vedlo k založení mnoha set škol - nejznámější je například Shaolinská škola. V těchto školách se předávaly bojové styly z učitele na žáky a nesměly se vyučovat mimo školu.

     Tyto vhledy do historie bojových umění jsou dnes užitečné především k tomu, aby si mohl zájemce o jejich studium a trénování správně vybrat - podle toho, s jakou motivací se pro studium rozhoduje.

     Základními motivacemi současnosti jsou : touha po bojovém zápase/sportu, zájem o výuku tradičních starých umění, zájem o sebezdokonalení a sebekontrolu, vstup do armády, nebo speciálních bezpečnostních sborů a potřeba se bránit proti agresi, násilí, šikaně a pod ... Všechny tyto motivace jsou v pořádku, každý člověk má svou vlastní životní cestu a ta může vést k nějrůznějším činnostem a potřebám. Sportovní školy (sportovní karate, judo, kicbox, taekwon-do,...) vedou sportovce k dobré fyzické kondici i pohyblivosti, k potřebné sebedůvěře pro praktický život. V bezkontaktní podobě a s chrániči lze bojové sporty doporučit i dětem. Jsou v chráněném prostředí, neučí se to, co skutečně ubližuje, v zápase proti sobě pod dohledem rozhodčích stojí jen stejně technicky, věkově a váhově podobní soupeři.  Ke sportovním systémům se řadí i více kontaktnější styly, jako je box, jiu jitsu, Muay Thai, K1, MMA - kdy se v různých verzích ringu, či klece bojuje opravdu tvrdě, někdy až brutálně - ale i tak vždy pod kontrolou, s vyváženými šancemi, s pravidly a povolenou technikou.

     Tradiční školy nejen čínského wushu, či umění boje japonských samurajů, ale i například evropského šermu zase lákají svou historií, zajímavými technikami, historickými zbraněmi, či kostýmy. Někdy je motivací touha vystupovat v divadlech, exhibicích a představeních, někdy prostě jen obdiv k něčemu, co se nám prostě zalíbilo.  Další styly, především ty japonské a čínské, slouží k pěstování harmonie pohybu a sladění meditace s původními pohyby boje. Je to lákavé, vypadá to exoticky a funguje to. Styly, jako je Taichichuan, Qikong, či Aikido cvičí po světě miliardy lidí s motivací dlouhověkosti, zdraví, udržení pohyblivosti a nastolení klidu a rovnováhy.

                                        Tento text ještě není dokončený, právě na něm pracujeme .....