Bedla Vysoká - Lepiota procera


     Bedly vysoké se vyskytují osamoceně, nebo ve skupinách na okrajích lesů, nebo na mýtinách, u cest a na mezích. Rostou po celé Evropě a Skandinávii, i ve středních, jihovýchodních a severovýchodních částech Severní Ameriky a také v Kanadě. Objevují se v létě a na podzim, v mládí mají tvar vajíča s dvojitým blanitým kroužkem na noze pod kloboukem. Jak se houba zvětšuje, kroužek se oddaluje od klobouku, který se otevírá do podoby deštníku a nakonec je úplně plochý až na tmavší hrbolek uprostřed, Klobouky jsou špinavě bílé s hnědými šupinami, noha je dlouhá, štíhlá a dutá a u kořene se rozšiřuje. Bedla dorůstá výšky 18 - 20 cm a klobouk mívá 5 - 18 cm v průměru. Sbírat ji je celkem bezpečné, jediný druh, který se jí trochu podobá, je "hnojník obecný", také dobrá jedná houba. Je však podsaditější a menší, klobouk má spíše šedohnědý a na lomu tmavožlutý, zatímco u bedly je lom bílý. Pozor ale na jedovaté druhy bedel, viz níže.

WikipedieBedla vysoká (Macrolepiota procera, někdy také Lepiota procera) je jedlá a velmi chutná stopkovýtrusná houba z čeledi pečárkovité. Je vhodná ke sběru a kulinářskému užití. K požívání je vhodný především klobouk, třeň je tuhý. Pozor na záměnu s bedlou ostrošupinnou (Lepiota aspera) nebo bedlou chřapáčovou (Lepiota helveola) které jsou smrtelně jedovaté.

  • Klobouk má v průměru 10 - 40 cm, v mládí uzavřený, vejčitého tvaru. Později dostává kuželovitý až plochý tvar. Uprostřed je tmavý hladký hrbolek. Pokryt je velkými hnědými šupinami.
  • Třeň je válcovitý, lehce vylomitelný, v mládí uvnitř vatovitý, posléze dutý.
  • Dužnina je v klobouku měkká, ve třeni vláknitá až tuhá. Vůně je jemná, chuť lehce oříšková.

     Bedla vysoká roste hojně v listnatých i jehličnatých lesích, převážně na prosvětlených okrajích a mýtinách. Bedla vysoká je vynikající jedlá houba, zvláště se hodí k obalování a smažení (jako řízky), je však použitelná i k běžné přípravě dušením nebo k sušení. Třeně jsou však poněkud tuhé. V Česku je známý chutný recept bedly na kmíně.


     Asi nejjednodušší způsob, jak se vyhnout případným problémům, je sbírat jen bezpečně určenou bedlu vysokou. Bedla vysoká (Macrolepiota procera) - krasavice s dlouhou štíhlou nohou s posuvným prstenem a velkým šupinatým kloboukem, kterou si leckdy děti nesou z lesa jako deštník - je i nejzkušenějšími houbaři nejvíce sbíraná. Vynikající z ní bývají řízky a dobře se i suší na zimu. Najít ji můžete nejen v lese, ale klidně i v městském parku. Laiky to často překvapí, ale v parku mívají houby zcela přirozeně velmi podobné podmínky k růstu jako v lese. Ostatně jako spousta dalších druhů hub, včetně těch jedovatých.

     K jedlým patří i bedla šedohnědá (jen citlivější jedinci by měli být s konzumací opatrní). V uvedeném barevném tónu je zbarvená celá, takže její šupiny pravidelně uspořádané do soustředných kruhů barevně splývají s barvou podkladu.

     Abyste našli jedlou bedlu Konrádovu (Macrolepiota konradii), to byste museli mít velké štěstí, navíc je dokonce uvedená na Červeném seznamu (a mykologové pak ocení, když jim o nálezu dáte vědět a nezkonzumujete ji).

Také bedla zardělá (Leucoagaricus leucothites), která sice s dvěma výše uvedenými není tak úplně příbuzná (jde o jiný rod), ale označení bedla se pro ni používá, je jedlá. Tím ale končí výčet druhů, které lze ke konzumaci doporučit.

     Aniž byste cíleně chodili za houbami do lesa, poměrně často se můžete setkat také s bedlou zahradní (Chlorophyllum brunneum), a to klidně přímo na mulčovaných záhonech, nebo pod ovocnými stromy na své zahradě. I když se zatím neprokázalo, že by obsahovala toxiny, lidé po ní často mívají hodně nepříjemné alergické reakce (zvracení, průjem, celková slabost) a mykologové její sběr a konzumaci nedoporučují. V zemi má tato bedla zřetelnou mohutnou hlízu, většinou tenčí prstýnek a zaujme kontrastem mezi barvou šupin a klobouku. Většinou roste v trsu, což by mělo každého varovat už na první pohled.

     Z malých bedel jsou všechny buď nejedlé nebo přímo jedovaté (některé dokonce obsahují toxiny totožné s těmi, které obsahuje smrtelně jedovatá muchomůrka zelená) a roste jich všude hodně. Varujeme obzvlášť před bedlou ostrošupinnou (Lepiota aspera). Mívá lákavě velký klobouk až o průměru 15 centimetrů a voní po pestřci. Právě už jen tím, že je velká, může lákat ke sběru." Jedovatá je také bedla Bresadolova (která je navíc většího vzrůstu), bedla klamavá či bedla liláková. A tím výčet jedovatých druhů bedel zdaleka nekončí.


Bedly v kuchyni :

     Houby jsou nejlepší mladé, dokud nemají úplně otevřený klobouk. Klobouk se nedá oloupat bez poškození, takže ho omyjete, nebo otřete vlhkým hadříkem a odstraňte nohu. Pak klobouk nakrájejte na plátky a opečte na rozpáleném másle.

Smažená bedla - celé kloubouky starších tužších bedel obalte v trojobalu, jako řízek a pomalu smažte z obou stran, z každé aspoň 10 minut.

Pečená bedla - 20 minut bedlu pečte v troubě v máslové bílé omáčce okořeněné spoustou čerstvě mletého černého pepře.

Zapékaná bedla "Juraško" : Prolisovaný česnek smícháme se 2 lžícemi oleje a špetkou kmínu, dobře promícháme. Oříšky nebo mandle na suché pánvi opražíme. Sýr nastrouháme na hrubém struhadle. Bedly potřeme připravenou olejovou marinádou, lehce osolíme a opepříme. Vymazaný plech poklademe bedly lupeny dolů a zapečeme ve vyhřáté troubě na 180 °C 2 minuty. Bedly otočíme, posypeme orestovanými oříšky a zasypeme sýrem. Zakryjeme alobalem a necháme v troubě dalších 5 - 7 minut podle velikosti klobouku. Zapékané bedly Juraško podáváme s hranolky, brambory s máslem nebo zapékanými brambory. Pro gurmány přidáme prohřáté pesto loupaných rajčat (mohou být i z konzervy). Posypeme lžící bazalky a oregana, přidáme bílé pečivo.

Bedly po lesnicku : Očištěné kloboučky bedel potřeme touto směsí: česnek utřeme se solí, zakápneme olejem. Pak kloboučky posypeme kmínem a namáčíme do polotuhého těstíčka. Můžeme obalit ve strouhance, je to křupavější. Smažíme na oleji.

Bedly jsou rovněž dobré s těstovinami, nebo v rizotu.


Zajímavá a doporučená videa z produkce NET-TV Mozaika EU: